Ještě dnes není známo, který génius dal houslím jejich dnešní dokonalý tvar. Musel to být velice nadaný a zručný člověk, který skloubil dokonalost tvaru s fyzikálními rezonančními zákony. Zvláště tvar je dokonalé architektonické dílo, které je tak dokonalé, že přetrvalo staletí, aniž by se na něm dalo cokoliv změnit, nechceme-li narušit jeho dokonalý tvar.
Mnozí badatelé jsou toho mínění, že původcem dokonalosti tvaru houslí by mohl být Leonardo da Vinci, který byl všestranný umělec a je o něm známo, že byl také znamenitým hudebníkem, jeden z prvních, který začal hrát na hmatníku bez pražců. O tomto názoru je velmi mnoho pochybností. V pozůstalosti Leonarda da Vinciho se našlo mnoho nákresů a různých plánů, jako konstrukce letadel, plány pevností a jiné, ale nic konkrétního co by nasvědčovalo tomu, že se zabýval konstrukcí houslí.
Většina znalců je toho názoru, že tvar houslí vznikl postupně vývojem. Až do začátku 13. stol. není v Itálii nic známo o smyčcových nástrojích. Zdá se, že vznik smyčcových nástrojů pochází od německých a francouzských mistrů. Přesto už tenkrát se v Itálii zhotovovaly loutny a kytary. Proto neudivuje, že stavba různých viol se v Itálii velmi brzy ujala. Velkolepý vývoj umění v této době v Itálii, zasáhl také do výroby těchto viol. Například je známá překrásná bassviola v galerii Estense v Modeně, která je bohatě zdobena řezbami. (Hlavička, spodní deska a struník.)
V polovině 16. stol. se objevují housle na různých obrazech boloňských mistrů. Například na jednom obraze z roku 1550 od Guilio Romano. Ve vídeňské st. galerii se nachází obraz od Pelegrino Tibaldiho, představující sv. Cecilii s dvěma anděli hrajícími na housle. Dá se z toho předpokládat, že v Bologni byli známy housle ve třetím, nebo čtvrtém desetiletí 16. stol.
Francouzští znalci zjistili, že již začátkem 16. stol. se ve Francii zhotovovaly velmi malé třístrunné violy. Nasvědčuje tomu také to, že skladatel Claudio Monteverdi z Cremony píše v partituře opery Orfeo z roku 1608 kromě jiných nástrojů také housle, které jmenuje “violino piccolo a la francese“.
Jako vynálezce houslí se také často uvádí Gasparo Duiffoprugghar, jehož pravé jméno bylo Kaspar Tieffenbrucker. Tento žil okolo roku 1550 v Lyonu, když před tím sbíral zkušenosti v horní Itálii.
V této době odchází hodně německých výrobců nástrojů do Itálie, kde na jižních stráních Alp se nachází nádherné dřevo. Již na začátku 15. stol. se v Bologni usadil německý loutnař Laux Maller a v Brescii Giovany Kerlino o kterém se říká, že pochází z Německa, přestože někteří Francouzi tvrdí, že pochází z Bretagne. Z italských loutnařů a stavitelů viol musíme především jmenovat Testoreho z Milána. V Mantově žije Pietro Dardetti a Morgato Morella, ve Venezii Vetrini a Peregrino Zaneta. Jejich dílny oživly příchodem německých mistrů. Mezi jmény těchto němců se velmi často objevuje jméno Tieffenbrucker v různých obměnách. Například začátkem 16. stol. žije v Bologni Uldrich Duiffobruggar, o rok později se setkáváme ve Venezii s loutnařem Magnus Duiffoprugio, potom Vendelius a Leonadus Dieffenprugher. Jejich nástroje byli velmi hledané. Největší proslulost získal Gasparo Duiffoprughar.
Francouzský literát Roquefort uvádí v biografickém lexikonu z roku 1812, jeho životopis : Gaspard Duiffoprogar se narodil ku konci 15. stol. v Trentinu. Později odešel do Itálie a usadil se v Bologni. Když král František 1. v roce 1515 přišel do Bologne, kde uzavřel konkordát s papežem Leo X. přemluvil Duiffoprogara , aby odešel jako výrobce hudebních nástrojů k francouzskému dvoru. Mistr však nachází Paříž studenou a nevlídnou, pročešžádá o dovolení, aby se směl usadit v Lyonu. Tam také uprostřed 16. stol. umírá.
Věrohodnější údaje o Duiffoprugarovi pochází od pařížského vědce Henriho Goutagne.Tento uvádí, že se narodil v Německu v roce 1514. Podle jeho zjištění, domovem Duiffoprugara bylo Bavorsko a jeho pravé jméno bylo Tieffenbrucker. O jeho mládí a jeho učednických letech není nic známo. Z jeho pozdějšího života je známo, že v roce 1553 žil v Lyonu, kde měl také dílnu. Město Lyon mělo tehdy velmi dobré obchodní styky jak se severem, tak s jihem, čehož také Tieffenbrucker využíval. Takže již roku 1556 koupil vinohrad pod sv. Sebastianem u Lyonu. Tam si nechal také postavit dům. O dva roky později byl královským dekretem povýšen na měšťana. V tomto dokumentu je uvedeno jeho rodiště jako “Fressin” což by mohlo být bavorské Freissing. Přesto však němečtí vědci zjistili, že pochází z bavorského města Füssen, odkud také pochází hodně německých znamenitých houslařů. Okolo roku 1560 se zdržuje Tieffenbrucker delší dobu v Nanci u dvora Karla 3. Lotrinského. V roce 1564 zabírá francouzská vláda kopec sv. Sebastiana k opevnění. Dům Tieffenbruckera se nachází v této opevňovací linii, pročež je vyvlastněn, ale ne zaplacen. Mistr se tím dostává do svízelné situace. Byl v té době ženat a měl 4 děti. Umírá jako zlomený muž v roce 1570. Teprve po jeho smrti napravuje vláda tuto křivdu tím, že jeho pozůstalým uděluje rentu.
Obraz od Pierre Woeriota ukazuje Tieffenbruckera jako krásného muže s vlajícím plnovousem. Každopádně podle tohoto obrazu, je zřejmé, že zhotovoval pětistrunné housle, které se na tomto obrazu také nacházejí. Bohužel se žádný tento nástroj nezachoval. Všechny housle nesoucí jméno Tieffenbrucker jsou kopie zhotovené pařížským houslařem Vuillammem. Jeho velké mistrovství je vidět na jeho bassviole, která se nachází nyní v muzeu v Bruselu. Tento nástroj nese na spodní desce plán Paříže z15. stol. a mezi tím znázornění sv. evangelistů. Horní deska je ozdobena květinami a motýly. Struník a kolíky jsou bohatě řezané. Místo šneku je hlava Pegase. Na zadní straně v hřívě koně, se nalézá nádherná mužská hlava.
Nyní je nutno se zmínit o Gasparu di Bertolotti. Je také nazýván Gaspar de Salo, podle jeho rodiště, kde se narodil roku 1542. Je zakladatel Brescianské školy, která vzniká v tutéž dobu, kdy se první Amati usazuje v Cremoně. S Gasparem de Salo můžeme říci, že přecházíme od dohadů k jasné skutečnosti. Je doloženo, že od roku 1560 v Brescii pracoval a stavěl housle. Ale poptávka po nich byla zatím malá. Proto se Gaspar de Salo věnoval většinou stavbě viol a bass. Housle které se po něm zachovaly jsou muzeální kusy. Jejich vzhled zcela neuspokojí. Nedosahují dokonalosti Cremonských houslí. Tvary těchto houslí jsou trochu tvrdé a hranaté. Také tón je sice krásný, ale tmavě zabarvený, neodpovídá dnešním představám o tónu koncertních houslí. Zdá se, že Gaspar de Salo hodně experimentuje, když přechází z violy na malý formát houslí. Housle jsou pečlivě stavěny, spodní deska z javoru, přesto, že na violy a bassy používal hruškového dřeva.
Stavěl housle s poměrně nízkými luby, široce řezanými effy a užíval hnědý, velmi průzračný lak. Jeho nejkrásnější housle se nacházejí v muzeu v Bergenu. Gaspar de Salo dostal objednávku od kardinála Aldobrandiniho, podle níž měl zhotovit zvláště krásné housle. Zdá se, že do nich vložil všechen svůj um. Již dříve zdobil svoje nástroje krásnými řezbami, hlavičku nahrazoval lidskou hlavou a v rozích vyřezával dubové lístky. Tentokrát však, jak praví pověst, jejich vyzdobení zadal Florentinskému řezbáři Bevenuto Cellinimu, který je s dosud nevídaným uměním ozdobil řezbami. Jestli to tyto ozdoby udělal Cellini, nebo někdo jiný, každopádně to musel být umělec vynikající. Krk je zdoben arabeskami ve zlatě. Na struníku je vykována bronzová mořská panna. Kobylky znázorňuje dvě do sebe zaklíněné ryby. Zvláště krásná je andělská hlava místo šneku. Tento nástroj věnoval kardinál Aldobrandini muzeu v Innsbrucku. Při lidovém povstání v Tirolích roku 1809, byly tyto housle ukradeny nějakým vojákem, který je později prodal jednomu vetešníkovi ve Vídni. Tam je zakoupil nějaký sběratel, který je později daroval norskému virtuosu Ole Bullovi. Housle měly překvapující plný a přitom sladký tón, takže Ole Bull na tomto nástroji velmi rád hrával při svých koncertech. Později se tyto housle dostaly do Ameriky a odtud zpátky do muzea v Bergenu. Ještě jeden nástroj od Gaspara da Saló dosáhl světové slávy. Je to kontrabass, který postavil pro klášter San Marko v Benátkách. Tento nástroj je menšího formátu než dnešní kontrabassy a jeho tón je plný a překvapuje čistotou zvláště ve vyšších polohách, kde připomíná cello. Klášter přenechal tento nástroj vynikajícímu benátskému basistovi Dragonettimu. Tento na něj koncertoval po celé Evropě. Když Dragonetti přestal koncertovat, nabídl mu vévoda z Leicesteru 700 anglických Pfundů za tento nástroj. Přestože to byla v té době fantastická cena, uvážíme-li, že Stradivari požadoval za své housle 3 – 4 Pfundy, Dragonetti odmítl. V závěti tento nástroj odkázal svému rodnému městu Benátkám, kde je podnes.
Gaspar da Saló měl několik žáků, z nichž nejvýznamnější je Giovanni Paolo Maggini. Narodil se 25. Srpna 1580 v Boticini a převzal po smrti Gaspara da Saló jeho dílnu. Maggini byl vynikající houslař, který značně zušlechtil model Gaspara da Saló. Bohužel se zachovalo velmi málo jeho nástrojů. Vynikají dalekonosným tónem, který ocení sólisté, hrají-li s doprovodem orchestru. Model Magginiho houslí je poměrně velký a široký, effy jsou poměrně dlouhé, hlavička velmi pěkně řezaná, ale k modelu příliš malá. Výložka bývá často dvojitá. Používal krásný lak, hnědý, nebo světle žlutý, který však nedosahoval průzračnosti laku Gaspara da Saló. Je známo, že dvoje housle Magginiho vlastnil belgický virtuos Charles de Beriot, z nichž jedny koupil u pařížského vetešníka za 18 Franků.
Maggini zhotovil také několik kontrabassů, ale tyto nebyly tak dokonalé. Překonal ho jeho syn Pietro Santo Maggini, jehož kontrabassy jsou ve světě velmi ceněny.
Současně s Magginim pracovali v Brescii ještě Javiet Rodiani a Mateo Benti. Koncem 17. století zastínila slávu Brescijské školy škola Cremonská.
