V dějinách houslí je Ital Luigi Tarisio označován jako největší fantasta, který kdy žil. Byl horečně dychtivý po starých nástrojích. Byl by snad schopen zločinu, kdyby mu chtěl někdo vzít některý znamenitý nástroj z jeho sbírky.

Luigi Tarisio, o němž víme jen to, že se narodil v posledním desetiletí 18. století v Miláně a musel pocházet z chudobné rodiny, protože neměl žádné vzdělání a zůstal do smrti analfabet. Jako mladík vstoupil do učení na stolaře. Během učební doby se naučil hrát na housle a když mu bylo 20 let, vydal se na vandr křížem krážem Itálií. Večer hrával v noclehárnách za chléb a víno, ve dne navštěvoval selská stavení, kde opravoval různý nábytek. Přitom se nikdy nezapomněl zeptat po starých houslích. Tyto nálezy nebyly v Lombardii nijak vzácné, protože zde pracovalo ve větších městech asi 200 houslařů. Tarisio měl na mistrovské housle zvláštní čich. Na svých cestách sebou stále nosil několik bezcenných houslí, které vyleštil a seřídil. To byla návnada na majitele mistrovských, ale často velmi poškozených houslí. Velmi rádi se poškozených houslí zbavili, zvláště když za ně dostali housle nové, naleštěné. Když se jednalo třeba jen o části houslí, spokojili se obyčejně majitelé s měďákem. Tarisio kupoval všechno. Hmatníky, kolíčky, kobylky, rozbité desky i struníky. Zvláště však slídil po vignetách. Největší úspěchy měl v klášterech, kde se nabízel, že jim opraví nástroje. Často mu darovali nástroje, které se údajně nevyplatilo opravovat. Tarisio se vždy vracel do své podkrovní světničky v Miláně s bohatými úlovky. Tato světnička se nacházela ve špinavé noclehárně blízko Porta Tenoglia v ulici Legnano. Tam si uspořádal vše co si přinesl. Brzy se naučil rozpoznávat mistrovské nástroje vyrobené italskými houslaři. Vše cenné co se mu dostalo do rukou pečlivě uschoval. Méně hodnotné nástroje byly určeny na výměnu. Z částí, které nakoupil, sesadil nástroje, které užil také na výměnu. Často do nich lepil i vignety známých jmen, které získal. Po 15 letech tohoto vandrování získal Tarisio nádhernou sbírku starých italských nástrojů, jakou se dosud nepodařilo nikomu pořídit. Stal se z něj takový znalec, že nejenže poznal na první pohled školu nebo mistra, ale určil i přesně dobu, kdy byl nástroj postaven.

Tarisio nebyl jen sběratel. Chtěl ze své sbírky také vytěžit co nejvíce, aniž by se vzdal těch nejcennějších nástrojů. Vybral šest houslí ze své sbírky a vydal se s nimi pěšky do Paříže. Housle měl svázány v pytli na zádech. Slyšel, že v Paříži je po italských mistrovských houslích velká poptávka. Trvalo mu to měsíc, než přišel do Paříže. V Miláně získal adresu tehdy velmi známého houslaře Aldrica. Před nablýskaným obchodem si uvědomil jak vypadá a že se to nesrovnává s jeho cenným nákladem. Jeho šaty byly odrané, boty děravé, obličej měl opálený sluncem a velmi zarostlý. Přesto vstoupil dovnitř a ptal se pana Aldrica, zda chce koupit Cremonské housle. Aldrik jej změřil od hlavy k patě a měl podezření, když viděl takového otrhance, že jde o podvodníka. Jaké však bylo jeho překvapení, když jeho návštěvník vytáhl ze svého tlumoku pravého Nicolu Amatiho malý formát. Nástroj byl velmi zachovalý, ale bez hmatníku a struníku. Aldric na sobě nedal znát své překvapení, s velkou pečlivostí si prohlédl nástroj a zeptal se na cenu. Tarisio si řekl poměrně vysokou cenu, takže Aldric se vzdal naděje, že prodávající nezná cenu tohoto nástroje. Chtěl však vidět i ostatní nástroje. Tarisio mu je položil do řady na pult. Jedny Maggini, jedny Francesco Rugeri, jedny Storioni a dvoje Grancino. Když si Aldric prohlédl všechny nástroje, nabídl Tarisiovi poměrně nízkou cenu, kterou po dlouhém smlouvání o polovinu zvedl.

Tarisio nebyl se svým výdělkem nijak nadšen. Čekal, že získá daleko větší částku, protože věděl, že se jednalo o znamenité nástroje. Ale nakonec si přiznal, že je sám vinen. Aldric by mu určitě nabídl daleko víc, kdyby nástroje byly seřízeny, uloženy v pěkných pouzdrech a nabízel je muž hezky oblečený, který by přijel v kočáře. Tarisio si z toho vzal ponaučení pro příště. Vrátil se do Itálie, získal za peníze, které dostal od Aldrica více znamenitých houslí a za 3 měsíce se opět vypravil do Paříže. Tentokrát byl oblečen podle poslední módy a pronajal si kočár. Navštívil všechny Pařížské houslaře, především Vuilaumma, Chanota, Ganda a Thibouta. Ti mu nabízeli vyšší a vyšší ceny. U tohoto způsobu prodeje zůstal Tarisio 30let. Každým rokem navštívil Francii, kočár bohatě naložen vzácnými nástroji. Odhaduje se, že během této doby vyvezl z Itálie asi 1000 cenných nástrojů. Svoji úžasnou šikovnost v těchto obchodech stále stupňoval. Procestoval celou Itálii a všude měl svoje zákazníky. Vyměňoval nové méněcenné housle za poškozené, ale mistrovské nástroje. Navštěvoval aukce a různé fandy, kteří mu zjišťovali majitele starých houslí.

Všechny prvotřídní nástroje si ponechával ve své sbírce, ty nikdy neprodával.

Čas od času prohodil meziřečí k svým odběratelům ve Francii: “Já mám takové Stradivárky, které se musí obdivovat jen v kleče na kolenou. Na ty ještě nebylo hráno. Jsou jakoby teprve vyšly z dílny Stradivariho. Snad vám je příště přivezu ukázat, ať se můžete pokochat.”

Dvacet let tak dráždil Vuilaumma a Ganda, až jednou Vuillaume zvolal: ”Vy chcete pravděpodobně, abychom na ty housle čekali jako židé na Mesiáše.” Od té doby mluvili Pařížští houslaři jen o houslích “Messias”, které zatím ale nikdo neviděl.

Tarisio rozšířil své cesty na Anglii. Londýnský houslař John Hart zavedl jednou Tarisia v roce 1851 k panu Jamesu Godingovi, proslulému Londýnskému sběrateli. V salonu, který měl stěny potaženy žlutým hedvábím, stály skleněné skříně, v nichž byly uloženy v červeném safiánu zdobeném zlatem nejcennější Cremonské nástroje. Tarisio stál uprostřed salonu. Sotva vzal sběratel do ruky housle ze skříně, Tarisio mu ihned řekl o kterého mistra jde a v kterém roce jej vyrobil, aniž by sám vzal nástroj do ruky. Tak to šlo kus za kusem, aniž by se jen jednou zmýlil. Pan James Goding byl tím velmi překvapen. Naklonil se k Johnu Hartovi a zašeptal: ”Tento muž cítí housle jako ďábel chudou duši. On přece neměl ani čas si tyto nástroje prohlédnout.”

Tarisio znal však všechny tyto nástroje, jelikož je sám před časem přinesl do Londýna nebo Paříže. Přesto měl úžasně vycvičené oči, že na první pohled poznal o jaký nástroj se jedná.

V Londýně se Tarisio seznámil také se sběratelem Charlesem Readem, od něhož se dověděl zajímavou příhodu. Tento mu jednou vyprávěl, jak se Pařížský houslař Georges Chanot vypravil do Španělska hledat staré nástroje. Neměl úspěch, až přišel v Madridu k houslaři Ortegovi. Tam mu padla do očí cellová horní deska, která stála u dveří osvícená sluncem. Podle krásného žlutočerveného laku poznal, že se jedná o desku z cella Stradivariho. Koupil tu desku od Ortegy za 40 Peset. Ortega mu řekl, že cello vlastní jedna stará dáma v Madridu. Přinesla mu je, aby opravil horní desku. On jí však udělal desku novou, protože to bylo pro něho jednodušší. Chanot si desku odvezl do Paříže, opravil ji a pověsil si ji v obchodě na stěnu. Při příští návštěvě Tarisia u Chanota zůstal Ital stát jako okouzlen. Jeho oči ihned upoutala deska, v níž poznal dílo Stradivariho. Nedal se odbýt, až mu Chanot tu desku prodal za 1.000.- Franků. Tarisio ihned odejel do Madridu, kde vyhledal Ortegu a od něj se dověděl adresu majitelky toho cella. Když přišel Tarisio k té staré dámě a ptal se na cello, dostal typicky Španělskou odpověď: ”Seňore, cello je Vaše.” Bylo by to krásné, jenže Tarisio věděl, že je to jen taková Španělská zdvořilostní fráze, která se nesmí brát doslova. Po několika zdvořilostních větách přešel Tarisio na vyjednávání ceny. A tu se ukázala stará dáma jako zdatná obchodnice. Konečně po dlouhém smlouvání si Tarisio cello odvezl za 4.000.- Peset. Přešťasten se Tarisio vracel do Paříže. Aby byl co nejdříve v Paříži, použil k cestě obchodní loď. Když se loď blížila k Bretaňským břehům, nastala bouře a loď se zmítala sem a tam. Tarisio se uchýlil do podpalubí, pochopitelně se svým cellem, které celou noc držel v náručí. Druhý den se bouře uklidnila a Tarisio se konečně dostal do Paříže, kde u Chanota nechal sundat falešnou desku a naklížit původní. Krátce nato toto nádherné cello, které Stradivari postavil pro Španělský kvintet, koupil jeden Anglický sběratel za 20.000.- Franků. Tarisio sám odvezl cello do Londýna. Když je předal, navštívil svého přítele Reada, kterému vyprávěl o zážitku na lodi takto:”Už jsem si opravdu myslel, že pro to Španělské cello je to poslední hodinka.” O nebezpečí života, ve kterém se sám ocitl, neřekl ani slovo. Tak se může zachovat jen vášnivý sběratel.

Třicet let opatřoval sběratelům a houslařům v Paříži a Londýně staré nástroje, při čemž si ty nejkrásnější nechával ve své sbírce. V Paříži podnikal Tarisio své obchody jako vážený muž, ale v Miláně žil jako krtek ve svém podkroví, kam nikoho nevpustil. Dveře zajišťoval zástrčkou a řetězem, takže žádný ze sousedů nevěděl, co ve svém bytě přechovává. Jednoho večera byl viděn jak přichází domů. Pak se několik dnů neukázal, až konečně sousedé upozornili magistrát. Ti poslali dva magistrátní úředníky, kteří nechali vylomit dveře. Tarisio ležel oblečen a v náručí křečovitě svíral dvoje housle. Ubožák byl už ztuhlý a studený. Zařízení pokoje sestávalo jen z pracovního stolu, na němž bylo stolařské nářadí a dvou židlí. Přesto místnost byla tak přeplněná, že tam nebylo k hnutí. U stropu visely housle, jiné byly pověšeny na stěnách. Půl tuctu violoncell a jeden kontrabass stály v rohu zabaleny v plátně a všude byla naskládána houslová pouzdra. Pozdější soupis ukázal, že tato vskutku šperkovnice ukrývala půl tuctu houslí, několik viol a cell Stradivariho. K tomu kontrabass od Gaspara da Saló a více než 100 houslí těch největších Italských mistrů. Zástupci magistrátu se o tyto nástroje nezajímali. Zajímaly je jen peníze a šperky. Také nakonec objevili v matraci silný svazek cenných papírů a značnou částku ve zlatě. Peníze byly zajištěny, nebožtík odvezen a byt zapečetěn. Pak magistrát vyhlásil výzvu, aby se přihlásili dědici zemřelého milánského občana Luigi Tarisia.

Tak skončil život sběratele Tarisia. Úřady zjistily, že Tarisio 10 let před smrtí zdědil malou zemědělskou usedlost ve Fontanetto, v blízkosti Novary. Dvě jeho provdané neteře na této usedlosti hospodařily. Tyto se staly právoplatnými dědičkami. O nástroje se moc nezajímaly, protože částka, kterou zdědily v cenných papírech a ve zlatě - převážně to byly Španělské Dublony, pro něž měl Tarisio zřejmě slabost - činila 400.000.- Lir.

Tarisio byl mrtev, neteře se o peníze rozdělily a nástroje zatím zůstávaly v Tarisiově pokoji. V Miláně nebyl žádný zájemce, který by tuto veteš koupil, jak se vyjádřily dědičky. Ale jeden obchodní cestující, který zastupoval Milánskou firmu obchod s hedvábím v Paříži, přivezl zprávu o Tarisiově smrti už během týdne do Paříže. Vuillaume byl první, kdo se to dověděl. Vzal všechny peníze co měl na hotovosti a za hodinu seděl ve vlaku do Itálie. Když přijel do Novary, bylo to začátkem ledna 1855, nechal se ještě ten večer zavézt do Fontanetta. Když se ptal po neteřích Tarisia, ukázali mu nízké hospodářské stavení. Vstoupil dovnitř a ocitl se v prostorné prázdné místnosti, která sloužila i jako kuchyň. Na otevřeném ohništi visel očazený kotel a u stolu seděli obě rodiny u večerní polévky. Vuillaume, který mluvil plynně italsky, se představil a byl vřele uvítán. Musel podle tehdejších zvyklostí usednout ke stolu, nabídli mu sklenici vína a rozpovídali se o podivínském strýci: ”Ten blázen!” prohlásila jedna z nich. “On těch peněz vůbec neužil. Živil se jen chlebem a pečenými kaštany, nikdy si nedopřál maso, nebo trochu vína. To se mu zdálo příliš drahé. Měl se oženit a mohl ještě žít.” prohlásila babička. Ale Vuillaume se nemohl udržet, jak ho pálil jazyk, aby se zeptal:”A kde jsou ty nástroje?” “V Miláně” odpověděla mu jedna neteř. “A tady nemáte nic z toho?” zeptal se Vuillaume.. “Ale ano, šest houslí je tady.” “A kde jsou?” “Tam.” Ukázala do rohu, kde bylo šest bedniček naskládaných na sobě. Vuillaume vyskočil. “Mohu se na ně podívat?” zeptal se zdánlivě klidně, ale hlas se mu chvěl. “Jak si přejete, ale není na tom nic k vidění, staré housle.” Přinesli bedny a postavili je na hliněnou zem. Vuillaume si klekl a čekal až jedna z neteří otevře bednu. Každé housle byly uloženy v pouzdře z té doby, kdy byly zhotoveny. Pouzdra byla zhotovena z krásného dřeva, nádherně vykládaná, vyložená sametem a otevírala se na úzké straně, takže nástroj se tam musel zasunout.

První housle, které Vuillaume vyňal, byly nádherné Stradivárky z té nejlepší doby. Druhé a třetí byly zcela nepoškozené nástroje od J. B. Guadagniniho. Čtvrté housle byly překrásné Guarneri del Gesů, jejichž lak ohnivě zářil. Pak následoval nástroj zlatě zářící od Carlo Bergonziho. Největší překvapení jej však čekalo v šesté bedně, jejíž otevření dalo více práce, protože bedna byla opásána ještě dvěma kovovými pásy. Když Vuillaume konečně housle vyndal z pouzdra a zvedl je proti světlu svíčky, neubránil se výkřiku překvapení. Byly to ony! Housle Messias. Byly jako by je Stradivari právě dokončil, zářící šperk tajemně vábivý a překvapivě čistý v tónu.

Na tyto housle nebylo ještě hráno. Hrabě Salabue je kdysi získal s dědictvím po Stradivarim. 60 let je uchovával ve své sbírce. Tarisiovi se podařilo je koupit v roce 1824 z dědictví po hraběti Salabue, ale nikdy se nemohl odhodlat k tomu, aby je ukázal svým obchodním přátelům. Vuillaume pochopil, že ten starý blázen raději zemřel, než by se rozloučil s tímto nástrojem.

Vuillaume často vyprávěl zážitky, které měl v příštích dnech a byla to nejsilnější vzrušení jaká při svém povolání v životě zažil. V podkrovní světničce v ulici Legnano nalezl 144 houslí, violy a cella. Bylo to 24 Stradivárek ze všech period velkého mistra, jedny menší Guarneri del Gesů a dvoje jeho housle, které postavil ve vězení, čtvery housle Nicola Amatiho, jedna viola Gaspara da Saló. Vuillaumovi až oči přecházely nad tím zázrakem.

Nebylo mistra slavné Italské epochy, jenž by zde nebyl zastoupen. Spolu se šesti nástroji z Fontanetto to bylo 150 nástrojů. Vuillaume se s prohlídkou nástrojů moc nechtěl zdržovat, už proto, že měl obavy, aby si dědicové neuvědomili skutečnou hodnotu těchto nástrojů. Přinesl svoji peněženku a odepjal pás, který nosil pod šaty a v němž nosil peníze. Pak spočítal celou hotovost, kterou u sebe měl. “Mám 80.000.- Franků u sebe” oznámil dědičkám. Neteře spěchaly uzavřít obchod, protože tolik peněz neočekávaly. Tak získal Vuillaume velkolepou sbírku za obnos, který v Lirách dělal 100.000.- Lir. Přitom tato sbírka měla už tenkrát hodnotu nejméně 2 milióny Franků. Vuillaume musel za tyto nástroje dostat daleko víc, protože zemřel jako mnohonásobný milionář.